Diskuse nad zajímavými otázkami, hledání skrytých souvislostí

Komentáře

Autor: iva.sam


120316

Syntetické zlato

Toto je výtah z kapitoly nazvané „Syntetické zlato“ z knihy „Čas bohů“ autora Franka P.Jonese. Frank P. Jones je zajímavá postava sám o sobě. Nedostudoval práva, přihlásil se k anglickému letectvu za druhé světové války a jako střelec na palubě letadel RAF byl sestřelen nad Německem a jako jediný přežil pád letadla, neuvěřitelným způsobem přešel celou frontu a po válce vystudoval psychiatrii. Není jen lékař, je i žurnalista a záhadolog.

Syntetické zlato

Kvůli zlatu a vlivu, jehož je zlato prostředníkem, se vedly války a vybíjely celé národy. Není divu, že se mnozí vládci snažili jej vyrobit uměle. Dnes se díváme na snahy středověkých alchymistů pachtících se za umělým zlatem jako na blázny a pokud dnes komukoliv řekneme, že lze zlato vyrobit uměle, bude se na nás dívat jako na podvodníka.
Ještě v roce 1742 stál na pařížském hřbitově sv. Innocence náhrobní kámen, na němž byl zpodobněn jakýsi Nicholas Flamel a na něm nápis: „Dne 25.dubna Léta páně 1382 v pět hodin odpoledne se mi podařilo vyrobit zlato ze rtuti, zlato mnohem čistší a ryzejší, než jaké lze nalézt v přírodě. Celý pokus jsem opakoval úspěšně třikrát s pomocí manželky Perrenelly, která viděla totéž co já, protože mi pomáhala při všech operacích..“
Flamelův příběh se začal roku 1357, kdy se mu podařilo zakoupit velice starou a zdobnou knihu psanou hebrejsky. Flamel se totiž živil opisováním a kopírováním starých rukopisů. Prastará kniha se mu dostala do rukou při dražbě a on o ní napsal: :“Nebyla z papíru ani pergamenu, jak je obvyklé, ale z umně zpracovaného lýka velice mladých stromů a její obal byl z mosazi, v níž byly vyryty nesrozumitelné znaky a nákresy. Rukopis obsahuje 21 listů, první, sedmý a jednadvacátý jsou prázdné. Na titulní straně je nápis: Abraham-žid, kněz, kníže, levita, astrolog a filozof. Nazval jsem tuto knihu Knihou židovského Abrahama.“

Na třetí straně Abrahamovy knihy začínal návod k transmutaci kovů na zlato. Abraham tyto transmutace zdůvodňoval nutností pomoci Židům platit krvavé daně římským císařům. Složité návody nechával Flamel překládat po kousíčkách více lidem, aby nikomu nedošlo, oč běží. Potom je skládal ve smysluplný celek. Kromě návodu na výrobu zlata zde našel i kapitoly týkající se udržení věčného mládí. Od té chvíle Flamel mlčel a stal se velmi zdrženlivým. Po určitých experimentech se stáhl do ústraní s odůvodněním, že se mu přestalo dařit. Lidé ho proto brali za podvodníka a přestali si ho všímat a brát vážně. Flamelova žena zemřela údajně v roce 1399 a on sám v roce 1419 v ústavu pro slepé.
Dlouho po Flamelově smrti začala honba za Abrahamovou knihou, leč nebyla úspěšná. V Louvru si totiž někdo vzpomněl na uchovaná svědectví dvou osob, které pomáhaly knihu překládat a pojaly podezření o její důležitosti. Král Karel IX. dal příkaz po knize pátrat. Král zuřil, že ve Flamelově příbytku nic nalezeno nebylo, potřeboval peníze a tak přesvědčil pařížského biskupa k otevření starého Flamelova hrobu. Dne 19.listopadu 1561 se u hrobu shromáždilo 22 svědků exhumace. O jejím výsledku je dodnes zachována důkladná dokumentace včetně svědectví osob. V hrobě nebyla nalezena ani jediná lidská kost, ačkoli tam měly být ostatky jak Flamela, tak jeho ženy.
Známý francouzský cestovatel 17.století Paul Lucas se v malé Asii setkal s jakýmsi tureckým filozofem, s nímž rozprávěl o kameni mudrců, alchymii a zmínil se rovněž o Flamelovi. Turek se usmíval a nakonec odpověděl:“Flamel nikdy nezemřel, dosud žije a shodou okolností jsou i se svou ženou mými přáteli. Před třemi lety jsem je oba potkal v Indii.“ Dle informací tohoto Turka se Perrenella odstěhovala do Švýcarska, Flamel pak oznámil její smrt a pohřbil její prázdnou rakev. Tím učinil první krok k životu věčnému. Ve Švýcarsku pak Perrenella nějaký čas vedla obchod se zlatem. Za zmínku stojí, že ve 20.století patří tři největší lausaneská zlatnictví firmě Perrenella.
O další století pozdějí, v roce 1761 se prý Flamel a jeho žena objevili v pařížské opeře, kde se představili několika významným osobám včetně krále Ludvíka XV., jenž měl Flamela bez úspěchu požádat o zlato, aby mohl financovat tzv. „sedmiletou válku“.
V 19.století vyšla publikace Niniana Brese „Le Corbeau Menteur“, v níž je mj.napsáno:“Flamel uměl nejen transmutovat zlato, ale uměl nějakým způsobem zastavit stárnutí a působení času na lidský organismus. Dokázal si udržet pevný krok, ostrý zrak a kůži hladkou jako alabastr. On a jeho žena se pohybovali světem vždy v kostýmu vhodném pro danou dobu. Jednou jsem kráčel po bulváru do Temple, měl jsem ruce popálené od kyseliny a kabát zničený od tavící pícky. Vtom jsem spatřil muže a ženu kráčet přímo k místu, kde jsem se nacházel já. Poznal jsem je a oni věděli, že jsem je poznal. Byl to mág a alchymista Flamel s chotí! Flamel se ke mně otočil, zkušeným zrakem zhodnotil mé vzezření a vypadalo to, že se mnou chce prohodit několik slov, ale Perrenella ho pobídla, aby neotálel a pak se v mžiku ztratili v davu. Ptáte se jak jsem si mohl být jist, že jde o Flamelovy? Odpovím, že jsem strávil spoustu času v Bibliotheque Nationale nad Figures de Abraham Juif a nad informacemi o Flamelově podobě. Navíc jsem na něho v tu chvíli myslel, když jsem jej spatřil na ulici...“

Opět o sto let později zuřila v Evropě druhá světová válka. Nacistické Německo už kolabovalo po beznadějném boji na dvou frontách, ale neustávalo ve zběsilém vyhlazování Židů. Jedna evropská země po druhé vydávala své židovské menšiny jako zbytečné obětiny a podle jízdního řádu reichsfuehrera a šéfa SS Heinricha Himmlera putovaly Evropou vlaky s Židy do cílové stanice Osvětim.
Himmler, dosud nejvěrnější Hitlerův sluha přestal svému vůdci věřit v polovině roku 1944 po spojeneckém výsadku v Normandii, kdy Hitler prohlašoval, že zažene Spojence do moře. Himmler začal pochybovat o Hitlerově vítězství a potřeboval mít alibi-“svého Žida, kterému pomohl“. Do role pozdního mesiáše ho ale spíš vmanévroval nadprůměrně inteligentní šéf tajné služby SS Walter Schellenberg, který chtěl s požehnáním svého šéfa Himmlera zkrátit válku o několik týdnů a tím zachránit statisíce lidských životů. Už počátkem května 1944 navázal Schellenberg kontakt s hrabětem Folke Bernadottem, pokrevním příbuzným švédského krále s cílem zachránit cca půl milionu maďarských Židů výměnou nejdříve za nákladní automobily aj., což nebylo proveditelné a proto se Schellenberg a Himmler „spokojili jen“ s půlkilogramem zlata za každého Žida-tedy s 250 tunami zlata! Kde by se však v Maďarsku nebo v jiných blízkých zemích okupovaných a vyrabovaných Němci vzalo ještě tolik zlata? Pověřenec Kurt Becher, který kvůli záchraně maďarských Židů přijel do Budapešti, přesto Schellenbergovi telefonoval, že zlato je ihned k dispozici a vzápětí poslal i vzorek-jeden půlkilový ingot. Schellenberg ho dal přezkoumat v říšské bance a vzápětí odtud dostal certifikát tohoto znění:“Jde nepochybně o ryzí zlato v takové čistotě, která nemá na světě obdoby“. A co řekl po své misi Kurt Becher? „Židé mi oněch 250tisíc tun ryzího zlata ukázali v jakémsi sklepě, kam mě zavezli se zavázanýma očima. Sám jsem si směl vybrat jeden ingot, abychom se mohli přesvědčit, že své syny a dcery nepodstrčí židovská obec žádný šunt“. Tento ingot jako důkaz dnes leží spolu s dalšímu kuriozitami ve sklepení Deutsche bank. Becher však k tomu ještě dále uvedl: „Židé se velice bavili mým úžasem nad takovým pokladem, jenž lze jinak spatřit jen v trezorech velmocí. Řekli mi, že „zlato bylo slito za pomoci starého Abrahámova receptu, který zachraňoval židovské životy už za panování římského císaře Tita“.
Bohužel vstoupil do hry neblaze proslulý esesák Adolf Eichmann, muž, který čistil „od Židů“
území všech evropských států. Měl za úkol organizovat konvoje směr kremačné pece a nepochopil náznaky svých šéfů. Měl za to, že se úkolu zalekli a horlivě se to snažil napravit. Během dvou měsíců vypravil 147 vlaků s více jak 431 tisíci maďarskými Židy do Osvětimi. Teprve v prosinci 1944 došlo k úspěšnější výměně Židů za zlato. Zlato mělo posloužit jako ospravedlnění pro případ, že by se o tom dozvěděl Hitler. Jinak však strůjci výměny počítali se shovívavostí západních spojenců po skončení války. Himmler tedy nařídil přesunout vězně ze skandinávských zemí do sběrného tábora u Hamburku a propustit tisíce žen převážně ze severu Evropy. Výměnou za to dostal Schellenberg pět tun ryzího zlata v půlkilových ingotech. Zlato bylo tentokrát přivezeno z Němci již vyrabovaného Švédska a neneslo žádné znaky toho, že patřilo švédskému státu. Ingoty zářily novostí, takže nebylo pochyb, že byly nedávno slity přímo na objednávku podle prastarého Abrahamova receptu... Dodávka směřovala ze Švédska se zvláštním Himmlerovým průvodním listem. Zlato předal představitel světového židovského kongresu Norbert Masur, s nímž se později Himmler osobně setkal dne 20.4.1945 a poté, co se s tímto tajuplným Židem rozloučí, jde v klidu popřát svému vůdci k narozeninám. Fakta o tom vypovídají zcela jasně- že v tomto pro Říši významném dni jednal Himmler s představitelem světového židovstva.... Oba muži si vzájemně poděkovali. Himmler za zlaté ingoty a Masur za projevené gesto dobré vůle. Když se Himmler neobratně snaží vyzvědět, jak Masur kre zlatu přišel, židovský pohlavár ho odbyl slovy: „My Židé, pane Himmlere, máme svoje velká tajemství“. Certifikát říšské banky zněl stejně jako před půl rokem, kdy se jednalo o vzorek zlata z Budapešti:“Nebývalá ryzost a čistota je udivující a zcela nevšední, dá se říci, že je zcela nepochopitelná“. To napsal Schellenbergovi pracovník zkušebny drahých kovů Bruno Kellermann.

Čas běžel. V roce 1947 byl v Palestině vyhlášen nový židovský stát Izrael. V letech 1948-49 zuřila mezi Palestinci a Izraelci prudká válka. Hrstka Izraelců bojovala proti velikému arabskému moři a nepodléhala. Uhájila svou existenci a příměří za důstojných podmínek. Ač zpočátku Izraelci vyráběli střelivo a zbraně doslova na koleně, později započali s nákupem moderních zbraní za zlato. Kde je však vzali? Údajně z pokladu, který izraelský lid daroval novému státu v podobě zlatých mincí, šperků a kultovních předmětů. Avšak tyto předměty se nikde na světě nevyráběly z ryzího, ale z maximálně 18ti karátového zlata! Izraelci však platili Anglii, Francii a Spojeným Státům zlatými ingoty v ryzosti naprosto udivující, vlastně tím nejčístším zlatem, jaké kdy bylo spatřeno...


V roce 1966 se stala ministerskou předsedkyní Golda Maierová a jejím finančním poradcem jakýsi Flamel, muž stejného jména, jaké nosil francouzský alchymista před půl tisíciletím. Zřejmě šlo o shodu jmen, rozhodně však dosti udivující. Flamel měl za úkol sehnat prostředky na válku s Egyptem. Izrael válku čekal co nevidět a rozhodl se překvapit tím, že zaútočí jako první. Svět stál sice většinou na straně Izraele, ale zbraně chtěl zaplatit zlatem nebo hotovými penězi. Flamel byl záhadným mužem. Peníze opatřil stejně jako kdysi Masurovi pro Himmlera, jen tentokrát nešlo o ingoty ale zlaté pruty v nebývalé ryzosti a bylo pro Goldu Maierovou... A hned ve velkorysém množství-dvě stě tun zlata zaplavilo v roce 1967 evropské banky a otřáslo cenou tohoto kovu. Proud valut se však rychle přeléval na izraelská konta a Izraelci promptně zakoupili rychlá letadla a nejmodernější zbraně s nimiž velkou silou zaútočili v létě 1967 vůči Arabům a přesvědčivě vyhráli v tzv.“šestidenní válce“. Měsíc nato finančník Flamel zmizel a jeho místo zaujal jiný muž. Když se na tiskové konferenci zeptal jeden britský novinář Goldy Maierové, jakým způsobem dokázala opatřit zlato na nákup zbraní, ministerská předsedkyně mu odpověděla:“My Židé, vážený pane, máme svoje velká tajemství.....“

Share this post on: Excite BookmarksDiggRedditDel.icio.usGoogleLiveSlashdotNetscapeTechnoratiStumbleUponNewsvineFurlYahooSmarking